Pavouci ve flašce

Kromě toho trochu nepřirozeně zatleskal zelený mužík a na stranu pravice přihodil 6 poslaneckých hlasů Zelených, běžně v Evropě považovaných za stranu levicovou. To vedlo ke dlouhodobému pnutí v této straně a později až ke vzniku ortodoxně zelené  frakce. Na to, že zelený mužík Bursík měl praxi již z několika stran, kterými ve své politikální kariéře prošel, se dopustil dost zásadní chyby, když nutil své neposlušné ovečky silou k poslušnosti. Zelení by z principu měli mít jiný přístup k poslaneckému obročí a  prebendy by je neměly tolik lákat jako jejich pravá zelená víra. To se splnilo, když nakonec  dvě zelené poslankyně zhrdly prebendami za poslušnost a byly z Bursíkovy modrozelené strany vyloučeny.

Také si připomeňme, že součástí Topolánkovy koalice byla lidovecká strana , která je odjakživa rozkročená ještě šíře než dnešní ODS (ale rozkrok má pevný a vyzkoušený). A v téhle straně (která od doby Luxe nemá v čele vůdce s autoritou) došlo k tomu, že se do čela dostal politik okresního formátu jen na základě rázného řešení cikánské otázky (což je veřejností ceněný přístup). Hned na počátku se mu někdo pokusil namydlit schody (zajímavé je, že na tom participovala advokátní kancelář, ve které působí bývalý čelní funkcionář ODS – ministr Novák).  Lidovci se úzkostlivě semkli kolem svého předsedy a bylo zřejmé, že  pokud by jejich předseda byl soudně postižen, odešli by trucovitě z vlády. Pak by Topolánkovi byli i přeběhlíci na dvě věci. Takže se sešli právníci, co spolu mluví, dohodli se, že za účelem udržení se  jim milé hlavní koaliční strany u moci, je nutno právo přizpůsobit potřebě politiky. A tak došlo k zásahům do vyšetřování a výměnám vyšetřovatelů a státních zástupců, až bylo odvážně vyhlášeno, že dotyčný je čistý jako lilium. Že na takové rozhodnutí má v slušném právním státě nárok jen soud, nebylo podstatné.  A zase mohla vláda chvíli pádit krajem temných skal, jen kdyby z každé boční roklinky nevyjukl někdo a začal vyvolávat, že vláda je trochu nahatá.

Dalším kamenem úrazu koaličního vládnutí byla změna stanov a postupů vládnutí v Evropské Unii. Ačkoliv jsme byli do desítky let fungující Unie přijati jako jedni z posledních a při přijímání se už jednalo o tom, že se při rozšířeném počtu členských států musí ty postupy změnit, nebylo to Klausovu křídlu v ODS vhod.  V první fázi se naše vláda vyhnula lavírování, protože první verzi nových principů funkčnosti EU zabilo lidové referendum ve Francii a v Nizozemsku. Ovšem ve druhém kole se na jednání zástupců všech evropských států vytvořila nová verze – Lisabonská smlouva.  To už byl pro ODS větší malér. Z obavy o nezávislost Česka se kongresy ODS opakovaně vyslovily „proti předávání pravomocí do EU". Ovšem vládá, která potřebovala pro své hospodaření (při ulehčení na daních těm s vyššími příjmy a zisky) přísun dotačních peněz z EU, si nemohla dovolit Lisabonskou smlouvu šmahem odmítnout. I podepsal Topolánek její konečné znění, které bylo evropským státům dáno k ratifikaci.  První pokus, jak se z jejího přijetí vyvléknout, byl učiněn žádostí k Ústavnímu soudu, aby posoudil, jestli ta smlouva náhodou není v rozporu s naší ústavou. I když v Ústavním soudu jsou soudci, jmenovaní Klausem (a blízcí svým smýšlením k programu ODS) jednomyslně rozhodli, že se podepsání bát nemusíme.  Tak se alespoň zvolila taktika zdržování a doufání, že když tuto smlouvu opět neschválili občané Irska (masírovaní odpůrcem, který zbohatl v Rusku), bude se opakovat shození pod stůl jako u Evropské ústavy. Leč nestalo se a my jsme se zařadili mezi hrstku států, které ještě smlouvu neposvětily. V Německu smlouvu, parlamentem schválenou, ještě prověřuje jejich ústavní soud (a bylo tam již řešeno – jestli tam budou formální nesrovnalosti, tak upravíme ústavu); v Polsku je vše schváleno, ale jejich prezident ještě čeká; v Irsku se předpokládá, že se uspořádá po lepším vysvětlování nové referendum.  Někteří naši odpůrci Lisabonské smlouvy toto považují za nepřijatelné (ale zapomínají, že i v našem parlamentu se hlasování někdy opakují, až se věc schválí). Výsledkem u nás ovšem je rozštěpení přímo v ODS, kdy přivrženci odmítnutí (stoupenci Klause) jsou ve sporu s příznivci schválení. Mezi nimi lavíruje Topolánek.

Jiný rozpor v ODS vyvolal přístup k ekonomickým reformám. Ve volební kampani byl nejhlasitější jejich tvůrce – Tlustý a jeho „tlustá peněženka" nebo vysvětlování, že daňové přiznání bude na jednom listu, určitě přineslo ODS hodně hlasů. V první Topolánkově vládě (která nedostala důvěru) byl ještě Tlustý ministrem financí. Do druhé ho již Topolánek nevzal a nahradil ho lidoveckým vystudovaným chemikem (a odborníkem na padáky) Kalouskem. A plánované Tlustého reformy se začaly tvarovat tak, že je už jejich autor nepoznal. Tím si Topolánek ve straně udělal nepřítele.

Neumětelství šéfa strany Topolánka (o kterém si předchozí předseda Klaus nedělal žádné iluze, jak prozradil vyfotografovaný displej jeho mobilu) se projevilo i v další oblasti, kterou se vláda pokusila reformovat – ve zdravotnictví. Ministr a jeho mluvčí byli marketingově nepřijatelné figury (to asi nikdo Topolánkovi neprozradil). To by nebylo ovšem to nejhorší, ovšem postup reforem, kdy zavedením „regulačních" poplatků začali pacientům tahat z kapes další peníze a připravovali privatizaci zdravotních pojišťoven, narazil na nepřízeň nemocných, zvláště těch finančně slabých. To samozřejmě využila opozice a díky tomu vyhrála jak volby krajské tak senátní. Neschopnost vysvětlit lidem efekt poplatků (argument, že „pojišťovny ušetřily a mohly dát víc peněz na léčení vážně nemocných vyzněl hluše, pokud se současně konstatovalo, že z roku na roky se nemocným vytáhlo z kapes 5 miliard korun (jó, to se to šetří, když nám lidé dávají) a  pokud opozice upozornila, kolik miliard leží pojišťovnám na účtech.  A tak nakonec se musel nešikovný ministr zdravotnictví poroučet. A  i na to si dal Topolánek několik měsíců čas (jako kdyby ho po prohraných krajských volbách měl).

Dalším kamínkem v mozaice  přešlapů ODS byla opakovaná volba presidenta Klause. Zde ani vládní koalice nebyla jednotná – zelení postavili protikandidáta Švejnara, kterého začala podporovat opozice. Bylo zřejmé, že výsledek volby bude těsný. Pokud by byla volba tajná, mohla si být ODS jistá, že bude mít k dispozici sympatizanty z opozičních stran, kteří s jistotou utajení kandidáta ODS podpoří. Když se ale těsně před volbou provalilo, že se Klausův člověk setkal s lobbistou nejhoršího druhu (bývalým komunistou a Zemanovým člověkem Šloufem),  bylo jasné, že tajná volba bude postavena na přeběhlících. A tak po bojovném hlasování ve sněmovně byla prosazena volba veřejná. Přesto se objevili noví odvážní (či zcela zdeptaní?) přeběhlíci a Klaus zvolen byl.

Vloni i mezi sympatizanty ODS docházelo k rozčarování. Uvedu zde výrok, který to potvrzuje:

„Já stranu, která zradila svůj program, pro který jsem ji volil, proto volit s největší pravděpodobností nebudu. Ona se mnou uzavřela smlouvu a tu smlouvu po volbách zahodila. Já s podvodníkem, který nedodržuje smlouvy, jednám jenom jednou. Podruhé se už nachytat nenechám."

V krajských volbách došlo k nečekanému – koalice prohrála ve všech krajích (s výjimkou Prahy, kde volby nebyly) a aby to nestačilo, tak v současně probíhajících volbách třetiny senátorů, získala socdem strana 23 mandátů, ODS jen tři (v Praze) a komunisté jeden.  To byla velká rána pro vedení ODS.  Bylo ovšem z jejich strany oznámeno, že závěry učiní až prosincový kongres. Topolánek připustil, že musí udělat změny ve vládě, ale rozhodnutí postupně oddaloval až nakonec ke změně došlo až v lednu 2009.

Z prosincového kongresu ODS  stojí za zaznamenání dva fakty.  Prvním bylo vystoupení čestného předsedy ODS, Klause, který si oklepal jejich prach z bot a vzdal se své čestné funkce.  Druhým zarážejícím  byla skutečnost, že ti hoši, co spolu mluví, přehlédli všechny maléry, co jich pod Topolánkem bylo (nemluvě o jeho osobních kiksech – manželka, milenka, sprostá gesta, požívání nacistických výrazů), přehlédli neúspěch ve volbách (jasný důsledek nedobře pojednané reformy zdravotnictví) a klidně si potvrdili původní vedení (s doplněním o jednoho člověka z Prahy, ale samozřejmě nešlo o stoupence Topolánkova stranického rivala Béma).

Pak už stačilo málo.  Na jednoho z přeběhlíků se před časem vyvalil problém zneužívání veřejných peněz. Způsobem, použitým již u causy Čunek,  se dařilo brzdit postupy vyšetřování, ale jen do chvíle, kdy se causa začala jevit jako zajímavá pro media, konkrétně pro ČT. Tam jako slon v porcelánu zasáhl Dalík. Topolánek veřejně připustil, že svého fámula Dalíka pověřil pomoci přeběhlíkovi vůči mediím. Ovšem v tomto případě místo utlumení došlo naopak k rozvíření kausy.

Pro opozici to byla dobrá záminka pro další pokus o svržení vlády. ODS prohlašovala tento pokus při současně probíhajícím předsednictví EU za neslušnost, ovšem zapomněla, že před koncem roku odmítla nabídky socdem strany na smluvně podchycenou toleranci. Není-li dohoda o toleranci, pak nic nebrání dalšímu pokusu kopnout vládu do kotníku (důvody se stále nacházejí). A v tomto okamžiku se vládnoucí koalici vymstilo spolehnutí se jen na spřátelené přeběhlíky. Netaktnost samozvaného šéfa Zelených Bursíka totiž vedla k tomu, že nechal  ze strany vyloučit třetinu svých poslaneckých hlasů (již dlouho známé rebelky). Jako členky strany (i když ve sporu s vedením) by pravděpodobně měly v kritických situacích hlasovat s vládou. Vůči vyloučeným ztratil překombinovavší Bursík na ně jakékoliv páky.

Navíc se postupně zvyšovala animosita rebelů z OBS – party Tlustého.  A najednou začala být pozice vlády před hlasováním o důvěře problematická. Na poslední chvíli umluvili lidoveckého rebela Hovorku, pokusili se umluvit i obě zelené rebelky a věřili v nejlepší, zvláště když jeden z Tlustého přátel slíbil vládě podporu.

I když se Topolánkův nepřítel Klaus (pěstující si jistě pocit, že mu Topolánek „ukradl dceru stranu" a že – i když vlažně – podporuje schválení Lisabonské smlouvy, která je Klausovi zcela proti mysli) veřejně neprojevil, stačilo asi nějaké mrknutí oka směrem k Tlustému a překvapivá účast na sjezdu ČSSD k rozhodnutí, že vyslovení nedůvěry vládě je dovolené.

A tak se i stalo.

A Topolánkova parta hned pokračovala v kiksech. Vyhlásila, že Klaus smí pověřit sestavením nové vlády jen Topolánka, jinak ... (nevím co, protože Ústava dává presidentovi takové možnosti, že ho výroky co smí nebo nesmí nemusí zajímat, spíše ho mohou rozčílit).

Topolánek sám hned druhý den po svém pádu místo toho, aby na úrovni representoval shodu EU před významnými jednáními G20 a s presidentem Obamou, vystoupil v Evropském parlamentu s kontroverzními výroky (že vládu porazili zlí socialisté – přeběhlíky na obou stranách hlasování přehlédl; že Obamovo řešení krize v USA vede do pekel). Pokud chtěl na sebe upoutat pozornost západních medií, tak se mu to povedlo, ale  potlesk v nich nesklidil.

A po návratu domů hned přikládal pod kotel znovu, když v rozhlase prohlásil, že prohru vlády slavili „na Hradě, na Mariánském náměstí (Bém), v Lidovém domě  a na ruském velvyslanectví". Kromě toho řekl, že svržení vlády odsunulo schválení Lisabonské smlouvy.

Nyní má president Klaus poměrně volné pole působnosti. Pokud chce držet zvyklosti, pověří Topolánka sestavením další vlády. Může na něm ovšem požadovat doložení, že bude mít potřebnou většinu, a přitom může opět zdůraznit to, co  před jmenováním předchozích vlád sice deklaroval, ale neuplatnil – že má averzi k postavení vlády na přeběhlících.

Takováto podmínka by asi vedla k tomu, že Topolánek by po nějaké době musel oznámit, že ji není schopen plnit. Tím by si Klaus uvolnil ruce pro další konání.

V ODS by to asi mezitím vedlo k revoltě všech těch, co by pochopili, že právě přicházejí o prebendy. Na koně by se dostala pražská organizace ODS.  To by vedlo k odstavení Topolánka a jeho moravských přitakávačů  a k otevření Bémovy cesty k budoucí velké koalici. Nepředpokládám totiž, že by budoucí volby nějak změnily vyrovnaný poměr sil pravice a levice (kromě zániku strany zelených).

Uvidíme ....

linkuj.cz vybrali.sme.sk