Pavouci ve flašce

Bibli – Starý Zákon – a její citace o stvoření světa zná skoro každý, mnohem méně známý je babylonský epos o stvoření, nazývaný Enuma Eliš, který byl nalezen v ruinách knihovny krále Ašurbanipala v Ninive. Skládá se ze sedmi částí – klínopisných tabulek, na každé z nich je pře sto veršů. Poprvé byly poškozené tabulky sestaveny, přeloženy a publikovány v r. 1876 pod názvem Chaldejské stvoření světa (!) . Od té doby byly zlomky tohoto textu nalezeny ještě několikrát, například v asyrské verzi, kde je textová shoda, ale jméno hlavního boha je zaměněna za božstvo asyrské.

Podívejme se dnes na citace z těchto pramenů a porovnejme je s tím, co věda v posledních letech   zjistila (zvlášť by byl vítán komentář od Astra).

První zajímavostí je, že na šesti zmíněných mezopotámských tabulkách se tvoří a na sedmé oslavuje bůh a jeho práce (nepřipomíná vám to biblické stvoření světa v šesti dnech a sedmý den odpočinku?). Pro značení dnů stvoření se v bibli používá výraz yom, ale pokud si povšimneme, že ve stejné bibli o pár stránek dál je psáno "že v Božích očích je 1000 let jako včerejšek" můžeme se usnést, že nejde o 6 dnů, jak nás to učili katechetové, ale o 6 ér a o miliardy let vytváření vesmíru.

Sumerský výklad vesmíru, tlumočený Sitchinem,  je tento:

Na počátku bylo slunce, u něj byly dvě planety – Mumu (dnes Merkur) a Tiamat.

Pak se vytvořily další planety

-          Lahamu (Venuše) a Lahmu (Mars)

-          Kishar (Jupiter) a Anshar (Saturn) – ten měl satelit Gaga

K nim se později připojily planety

-          Anu (Uran) a  Ea (Neptun).

Jejich dráhy ještě nebyly příliš stabilní.

Z hlubin vesmíru se ke vznikající sluneční soustavě přiblížila "bludná planeta" – Nibiru.

Přitažlivost Neptunu zakřivila její dráhu dovnitř sluneční soustavy.

Průlet kolem Uranu dokonce způsobil, že z této planety byla vytržena hmota a  z ní se vytvořily 4 satelity Nibiru.

Planeta se do sluneční soustavy, která se otáčela proti směru hodinových ručiček, řítila po směru hodinových ručiček, tedy proti pohybu tehdejších planet.

Na planetu začala působit gravitační síla obrů – Jupitera a Saturnu – a její dráha se dále zakřivila do středu sluneční soustavy – k planetě Tiamat. Satelit Gaga byl odtržen od Saturnu a stal se planetou – Pluto (je to jediná planeta s jinou rovinou oběžné dráhy než mají planety zbývající).

Gravitační síla Nibiru způsobila, že se z planety Tiamat  odtrhly kusy hmoty a vytvořily hned 11 satelitů planety Tiamat. Největší z nich byl Kingu, který se od Tiamat odpoutal a byl na nejlepší cestě stát se rovněž planetou.

To ale se již  Nibiru přiblížila natolik, že její satelity narazily do Tiamat, kterou silně poškodily a jejich 10 satelitů roztříštily a odrazily na extrémní oběžné dráhy – vznikly komety.

A Nibiru? Ta se zachytila ve sluneční soustavě, ale s extrémně eliptickou dráhou.

Jeden její oběh trvá podle Sitchina 3600 let.  Sitchin to dokladuje určitými katastrofami zaznamenanými v lidské historii, které by časově odpovídaly stavu, kdy se Nibiru dostala do svého perihelia – největšího přiblížení ke slunci a kdy  protínala dráhy části planet.

Při svém dalším obletu se opět přiblížila k poškozené Tiamat a její přitažlivost Tiamat rozlomila! Velký kus se sbalil do nové planety, která zachytila satelit Kingu a změnila ho do svého satelitu – vznikla Země a Měsíc. Zbytek Tiamat se rozpadl na tisíce kousků, které se začaly pohybovat po vlastních drahách kolem Slunce – to jsou dnešní asteroidy.

Jeden ze známých empirických zákonů je Titius-Bodeho pravidlo.  Velkou poloosu planety v desetinách AU podle něj vypočítáme takto: K číslům 0, 3, 6, 12, 24, 48 atd. (tedy vždy dvojnásobkům předchozího čísla, výjimkou je samozřejmě číslo 3), z nichž první představuje první planetu, druhé druhou planetu atd. ... přičteme číslo 4. Např. Venuše: 3 + 4 = 7, tedy velká poloosa 0,7 AU, což dobře odpovídá dnešním naměřeným hodnotám (0,72 AU).  Ale co je horší, podle zkoumaného pravidla nám hned za drahou Marsu jedna planeta úplně chybí. Jupiter totiž odpovídá až hodnotě šesté planety, nikoli páté. Rovněž Neptun a Pluto se vzorci vymykají.

Dejme do tabulky skutečné poloměry planet a výsledky podle Titius-Bodeho  pravidla:

Pokud bychom nevzali do úvahy Zemi, ale naopak uvažovali původní planetu Tiamat na oběžné dráze v dnešním pásmu asteroidů, dostaneme tabulku, kde s velikou přesností zůstane v platnosti aritmetická řada (dvojnásobky vzdáleností) bez nutnosti zmíněné empirické korekce:

Jen pro ukázku část originálního textu ze sumerského eposu pro dokreslení, jak Sitchin výklad modernizoval.

Když ještě ve výškách nebe nemělo jméno

            Ani země pod ním nebyla pojmenovaná

            Nic než prapůvodní Apsu, , jejich zploditel

            Mummu a Tiamat, matka obého

            Jejich vody byly promíseny

            Pole ještě nebyla, bažiny ještě nebyly

            Z bohů ještě nikdo nebyl povolán

            Žádný neměl jméno a žádné osudy nebyly předurčeny

            Pak vznikli bohové uprostřed nebes

            Lahmu a Lahamu vznikli ......

V bibli je tato éra vlastně popsána výstižněji, i když celkově proti eposu Enuma Eliš velmi zběžně: "Byla tma a duch Boží se vznášel nad vodami a řekl – budiž světlo". Navíc prý můžeme přeložit ru´ach nejen jako duch boží, ale i jako vítr – a co když si to nazveme "pohyb" a pod pojmem "vody" vezmeme H₂O a tedy hlavně základní prvek vodík? Lze předpokládat, že Big Bang byl doprovázen proudem fotonů, protonů a neutronů?

Ve Starém zákonu jsou ovšem i na jiných místech zmínky o stvoření a (pozor!) velmi se podobají textu zmíněného eposu. V knize Job se píše:

            A rozklenul nebesa na místě "hlubiny"

            Zavěsil zemi nad ničím

            Svázal vody

            Aniž nechal puknout oblaka

Jinde se v Bibli říká:

             I učinil Bůh tu oblohu

a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou,

            od vod, kteréž jsou nad oblohou.

Samozřejmě se to vykládá jako voda v mracích a tekoucí voda na zemském povrchu. Ovšem  Sitchin polemizuje, jestli je výklad  „obloha" správný.  Prý lze původní výraz překládat i jako „kamenný pás" – že by asteroidů? Pak by se mohlo jednat o „planety s vodou nad a pod pásem asteroidů". Ale sledujme Sitchinův výklad dále.

Sumerové hovořili o vodách pod kamenným pásem  a nad kamenným pásem. To bylo v r,. 1976, kdy to Sitchin zmínil, přijato v odborné veřejnosti s posměchem.

Dnešní rozvoj astronomie se zdá teorii o katastrofickém vzniku Země a asteroidů z původní větší planety podporovat – složení asteroidů odpovídá složení Země, jejich nepravidelné tvary hovoří pro katastrofický vznik.  Náš Tichý oceán prý  lze považovat za vodou  zaplněný vyrvaný kus zemského povrchu.

V mezopotamských eposech jsou jmenovány planety i více jmény. Tak Neptun je nazván hum.ba (bažinný) a Uran kakkab shanamma (planeta, která je dvojník) nebo en.ti.mash.sig (planeta zeleného života). Jsou to tedy "vodní planety nad pásem asteroidů"? Sumerové hovořili o Uranu a Neptunu i jako o zelené vodní dvojici.

 Pokud si vezmeme k ruce informace, které o těchto planetách získala vesmírná sonda VOYAGER 2, která proletěla kolem Uranu v lednu 1986 a kolem Neptunu v červnu 1989 (viz např. časopis National Geographic 8/86 a 8/90), měli bychom začít smekat před tím, co je v sumerských eposech zašifrováno.

Uran a Neptun jsou skutečně "dvojčata" – Neptun má průměr 49,5 tisíce km a dobu rotace              17,2 hodiny, Uran průměr 51,8 tisíce km a dobu rotace 16,1 hodiny. Obě planety mají magnetické pole s excentricitou vůči ose i středu planety, mají řadu měsíců a pásů. Voyager zjistil, že Uran má povrch z vodních a vodíkových mraků. Obě planety mají modravý povrch. Dnes se považuje za jisté, že na satelitech těchto planet voda v určité formě je.

A nejposlednější informace NASA hovoří o prokázání někdejší rozsáhlé existence vody na povrchu Marsu a i stávající existence jejích zbytků! Takže máme nejméně dvě planety s vodou mezi vnějšími planetami a nejméně dvě mezi vnitřními planetami.

Jak ovšem mohli Sumerové tuto kosmogonickou teorii znát? Náznak nám dává jejich číslování planet. Země je označována číslem 7, Mars 6 a Venuše 8. Na tabulkách, vykopaných v Mezopotámii, rozpoznáme planety podle přiřazení sumerským  Bohům  - Mars jako hvězdu se 6 cípy, Venuši se sedmi cípy a Země má znak, složený ze 7 teček.

Nesmyslné? Pro nás ano, ale pro někoho, kdo se seznamoval se sluneční soustavou ne od Slunce, ale při přibližování se Slunci, nikoliv. Nejvzdálenější planeta Pluto byla první (1), kterou na své cestě do sluneční soustavy viděl, Neptun druhý, Uran třetí, Saturn čtvrtý, Jupiter pátý, Mars šestý, Země sedmá, Venuše osmá a Merkur devátý!

A jak mohli Sumerové znát Uran, Neptun a Pluto? Vždyť byly objeveny až v 19. a 20. století?

Pokud jim to ovšem někdo, kdo věděl, řekl – proč ne?

Tato teorie ovšem dostala nedávno ránu, když se astronomové usnesli, že Pluto planeta není. Ovšem třeba to někdo Sumerům zapomněl vzkázat.

A ještě jednu otázku je možno zvážit. Všechna stará náboženství znala 12 hlavních bohů a přiřazovala jim tělesa ve sluneční soustavě. Tedy skutečně musela být povědomost o 9 planetách plus Slunce a Měsíc. To je jedenáct těles. Co s dvanáctým bohem? Pokud ovšem existuje planeta Nibiru je dopočítáno!

Přitom  až do novověku bylo známo jen 7 planet. Další problém.

Pokud někdo poučoval Sumery (první civilizovaný národ světa), je jasný i vznik bohů.

Sitchin předpokládá, že na bludné planetě Nibiru vznikl život a měl náskok proti vzniku života na Zemi. Inteligentní bytosti zde byly o miliony let dříve než na zemi.

Problém přijatelných životních  podmínek na planetě, která se po většinu svého obletu Slunce pohybuje mimo námi uznávaný životadárný pás v relativně malé vzdálenosti od Slunce, může být vysvětlován existencí optimálního vnitřního tepla planety. Pak by takové živé bytosti viděly v oblasti infračerveného záření více než ve viditelném spektru světla.

To by dokonce mohlo vysvětlovat některé Dänikenovské otázky (neexistence stop po zplodinách otevřeného světla  v pyramidách, zobrazování "kosmonautů" s ochrannými brýlemi – figurky DOGU z Japonska a p.).

Dalším Sitchinovým závěrem je to, že tyto mimozemské bytosti pro uchování své civilizace potřebovaly ochrannou vrstvu kolem své planety například vytvořenou z práškového rozptýleného zlatého prachu (připomínám americké pokusy v 60 – 70 letech s rozptylováním kovového prachu z raket či družic. . A zlata bylo na Nibiru málo, museli jej tedy hledat i mimo svou planetu Jejich průzkumné sondy zjistily, že tohoto kovu je značné množství na Zemi.

Ze starých mezopotámských pověstí můžeme totiž vyčíst kromě teorie o vzniku sluneční soustavy i báje o příchodu „bohů" na zemi a jejich pídění se po zlatě  a to s časovými údaji.

V sumerských eposech se hovoří o značném množství „bohů" (nazývaných Anunaki nebo Nefilim). Tak v r. 445 000 před naším letopočtem přistane na Zemi první expedice 50 astronautů  vedených Enkim, synem jejich krále (?) Anu. První jejich základna je založena v jižní Mezopotámii a nazvaná E-ri-du (v sumerštině = dům  v dáli !) (z tohoto slova je Erde i Earth) Pokus o těžbu zlata v Mezopotámii z mořské vody není dostatečně produktivní, ale nalezeny jsou zlaté doly v Jižní Africe (dolní zemi – Abzu – nikoliv v podsvětí, jak byl dosud  většinou tento název ze sumerských eposů překládán).

Zmiňované časové údaje jsou obsaženy v sumerských tabulkách o délkách panování „bohů", následovaných polobohy (kříženci s lidmi). Zajímavé je, že obrovské délky panování zmíněných bohů se udávají v jednotkách „sar" (sar je 3600 pozemských roků).

Podle Sitchina tito astronauté vybudovali v Mezopotámii řadu základen (řídicí centrum pro navigaci raket – Nippur, centrum pro zpracování zlatých rud   Ba-Tibira a d.). Na zemi se jejich "politickým" šéfem stal Enlil, bratr "technického" šéfa Enkiho. Postupně se jich na jejich základnách na zemi usadilo až 600 mužů i žen, označovaných jako Annunaki, a dalších 300 (nazývaných Igigi) pracovalo na oběžných drahách, kde byly stacionární satelity pro přestup z dopravních raketoplánů ze země na rakety meziplanetární pro dopravu na Nibiru (pravděpodobně vždy v té době jejího oběhu kolem Slunce, kdy se pohybovala nejblíž k Zemi (mezi dráhou Jupitera a Marsu).  Toto opět Sitchin vyvodil výkladem sumerských eposů o bozích.

Práce v afrických dolech ovšem byla nesmírně náročná a tak kolem r. 300 000 před naším letopočtem došlo ke vzpouře, kterou musel přiletět zažehnat na Zemi sám Anu.  Enki obhájil vzbouřence poukazem na neúnosné pracovní podmínky a navrhl řešení:  "Udělejme si klonováním z primitivních již na Zemi existujících opočlověků  otroka-dělníka na práci!"

Stalo se a Enki spolu se svou sestrou Ninhursag na své základně v  Africe naklonovali neandertálce spojením se svými geny ("I učinil bůh člověka k obrazu svému"). Podle mezopotamských tabulek to nebylo jednoduché a mělo to celkem logický zádrhel – tento první člověk – se nemohl sám rozmnožovat (jako to nejde u mezků a mul).

Tyto hominidy musely rodit vybrané ženy Anunakiu (něco jako program Lebensborn) Následovaly další genetické zásahy až vznikl Adapu (Adam!) – Homo sapiens se schopností se sám rozmnožovat. Ten se začal z Afriky šířit po zemi, což odpovídá dnešním předpokladům i vykopávkám (první hominidé – Australopithecus ,,,)

Předpokladem, který nám vysvětlí časové údaje mezopotamských tabulek o enormních časových délkách působení bohů, by podle Sitchina byla skutečnost, že délka života těchto astronautů odvisí od jejich slunečního roku, který odpovídá 3600 letům pozemským.

Po řadě generací vývoje lidstva došlo ke křížení lidí s Annunaki (i Bible říká "I poznávali synové boží, že krásné jsou dcery lidské a vstupovali k nim"). Tito kříženci zřejmě měli i prodloužený životní cyklus, což by vysvětlovalo řadu údajů z bible  -  o skoro tisíc let starém Metuzalémovi, o nanebevzetí Henocha apod.

Není vyloučeno, že klonování se stalo zábavou Annunaki a občas se jim vymklo, takže skutečně "obrové byli na Zemi" (jak se říká v bibli) a obrazy prapodivných bytostí z mezopotámských a egyptských nálezů nemusí být  pouze fantasmagoriemi. Zřejmě alespoň hlavní odpovědní Anunakiové došli k závěru, že genetická čistota lidí i jich samých  je ohrožena a že by byl nutný kategorický zásah – likvidace zcestných mutací a zachování pouze původní čisté naklonované linie lidí.

Ještě odbočím a upozorním na Sitchinem zmíněný zajímavý mluvnický fakt. Pokud vycházíme z celkem oprávněného předpokladu, že sumerské eposy jsou starší než bible, můžeme použití těchto sumerských  eposů považovat za podklad pro sepsání bible, kterou by se vytvářela legenda o mimořádnosti židovského národa spolu s přechodem na monoteismus (... v jednoho boha věřiti budeš ...). A přitom se autorům bible podařil faux-pas – při přepisování příběhů o „babylonské věži" a o potopě se v originálu zachovalo množné číslo, které se přenáší do textu bible dodnes:

Gen. 1.26 ... Učiňme člověka k obrazu našemu ...,

Gen. 3.22 ... Aj člověk učiněn jest jako jeden z nás ...,

Gen. 6.2 Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ....

 Skutečně v hebrejském originálu je často použit výraz Elohim, což je množné číslo od Eli (bůh)! Je to „překlep" při přepisování a doklad, že mezi Sumery se původně skutečně pohybovalo „bohů" více?

Na zemi docházelo ke střídání teplejších a ledových období. Přiblížení bludné planety Nibiru se zřejmě občas projevilo i různými kataklysmatickými vlivy.  A jeden z těchto vlivů byl využit pro vyčistění lidské rasy.

Že došlo k "potopě" v Mezopotámii je doloženo i vykopávkami. Její vysvětlení katastrofickými záplavami a rozvodněním Eufratu a Tigridu bylo již uznáno. Ale proč tedy o potopě hovoří i pověsti na celém světě a to ještě před příchodem misionářů s biblí?

Zmíněný kataklysmický vliv Nibiru může podle Sitchina vysvětlit i toto. Při posledním ukončení doby ledové (někdy mezi 13 000 až 10 500 roky před naším letopočtem) bylo oteplení a gravitační jev přiblížení tak výrazný, že se ledová vrstva pokrývající Antarktidu uvolnila, rozlámala a tyty kusy sklouzly po vodnaté spodní mezivrstvě na skalnatém povrchu Antarktidy do okolních oceánů. To mohlo  vyvolat vlnu tsunami, která mohla mít výšku desítek až set metrů. Při nárazu na pobřeží by jistě "vyšplouchla" ještě několikanásobně výše. A než by došlo ke zklidnění převalily by se takové vlny přes pevniny několikrát. Navíc by tím vzniklé ochlazení zemského povrchu vyvolalo období bouří a lijáků.

Annunaki s tisíciletou  znalostí kosmických události, s pozemními i orbitálními stanicemi samozřejmě věděli k čemu dojde a  mohli se  včas vzdálit na své orbitální stanice. Protože byli znechuceni lidstvem, rozhodují se nechat ho osudu, aby zaniklo. Přesto jeden z "bohů" stihne varovat spřátelenou rodinu (podle židovského podání se patriarcha této rodiny jmenoval Noe, v sumerském eposu to byl  Atra-Hasis či akkádsky Utanapištim) a ta se i s řadou zvířat zachrání.

Podle dnešních vědomostí se samozřejmě zachránilo mnohem více lidí, ale vzhledem k pokročilosti civilizace v Mezopotámii se nám zachovalo především líčení průběhu potopy v této oblasti.

V mezopotamských eposech a v bibli je řada dalších údajů, které je možno dobře vykládat se vzetím do úvahy předcházejících předpokladů.

Je to obdoba Schliemanovy víry, že epos o Troji je "literaturou faktu" a je podle něj možno Tróju objevit. Pokud vezmeme za slovo zmíněné eposy a bibli a představíme si "náboženské" mýty jako fakta, začne nám ledacos v historii lidstva zapadat do sebe.

Sitchin třeba srovnává sumerské eposy  s eposy praobyvatel Jižní Ameriky (v bibli se hovoří o prodloužení dne při dobývání Kanaánu Židy – v jihoamerických eposech se hovoří o dlouhé noci).

Podle Sitchina lze vyložit i záhadnou  (a jedinou nepravidelnou) chodbu ve Velké egyptské pyramidě, která spojuje vstup do královské komory se sestupující chodbou. V jednom mezopotámském eposu se hovoří o trestu pro vzbouřeného boha Marduka – byl potrestán hladomornou – nenávratně zavřen do „velké hory". Na přímluvu některých jeho druhů bylo mu prominuto a povoleno jeho vyproštění. Vzestupná chodba v pyramidě byla ovšem již zavalena (jak se to zachovalo dodnes) a tak pro znalce systému pyramidy byl jediný přístup využít existující svislé chodbičky u královy komory (tzv. studniční šachta) a u sestupné chodby – ovšem nepropojené (jejichž existenci Sitchin logicky vysvětluje potřebou trigonometrického vyměřování při stavbě pyramidy). Bylo pouze nutno mezi nimi hrubě vysekat asi deset metrů propojení a „dynamitem" probourat vstup do předkomory u královské komory (i tento výklad proražení výbuchem  odpovídá dnešnímu stavu tohoto průchodu i velkému množství původně nalezeného usazeného prachu v těchto místech).

Ale tlumočit  takto přes dva tisíce stran původních Sitchinových knih přesahuje možnosti tohoto blogu. Takže jen doporučení – věřit nemusíte, ale za přečtení to stojí. Ve srovnání s Dänikenem pracuje Sitchin s užším spektrem  „dosud nevysvětlených objevů", ale s využitím svých znalostí klínopisných tabulek, což mu dovoluje předkládat vlastní výklad textů, dosud považovaných za básnické nadsázky a výmysly o bozích.

Zpracoval onlooker

.

linkuj.cz vybrali.sme.sk